Články kanceláře
Osobní pohled na koncesionářské poplatky
Rozumím lidem, kteří půjdou na Letnou hájit nezávislost České televize a Českého rozhlasu. Také chci, aby si redaktor mohl dovolit položit premiérovi nepříjemnou otázku, ať je u moci kdokoli. Jako konzervativní pravičák ale nevidím důvod spojovat kvalitu české demokracie s tím, zda domácnost posílá peníze televizi přímo, nebo je televize dostává ze státního rozpočtu. Podstatné je, zda jsou pravidla financování předvídatelná a zda vláda může sáhnout redakci na peníze pokaždé, když se jí znelíbí reportáž.
Za minulé vlády se televizní poplatek zvýšil ze 135 na 150 korun měsíčně a rozhlasový ze 45 na 55 korun. Pro domácnost, která dříve neměla televizor ani rádio a dnes jí k oběma povinnostem stačí chytrý telefon schopný přijímat vysílání, je ovšem rozdíl podstatnější. Z nuly se dostala na 2 460 korun ročně. A může mít veřejnoprávní stanice celý rok vypnuté. U firem se platba běžně odvíjí od počtu přepočtených zaměstnanců, jakmile dosáhne 25. Započítá se i člověk, který celou směnu obsluhuje stroj a vysílání při práci vůbec nemůže sledovat. Taková platba má svou povahou blízko k dani. Pouhým rozhodnutím službu nevyužívat se jí člověk nezbaví. Pravidla televizního poplatku · Rozhlasový poplatek
Právě u povinně vybíraných peněz považuji za samozřejmé, že občan má právo vědět, jak se s nimi hospodaří. Proto podporuji výslovné zákonné zapojení Nejvyššího kontrolního úřadu. Ať může prověřit třeba to, za jakých podmínek televize uzavřela významnou smlouvu a zda za sjednanou cenu dostala, co si objednala. Za výběr hostů a otázky v rozhovoru dál odpovídá redakce. Takto vymezená kontrola by veřejnosti dala lepší vhled do hospodaření a zároveň zachovala redakční svobodu. Vyjádření NKÚ k jeho kontrolní působnosti
Ani přímá platba od diváka sama nezaručí nezávislost redakce, natož její nezaujatost. Ta se pozná až ve vysílání. Když se ve sněmovně hlasuje o zákoně, chci se ze zprávy dozvědět, co poslanci schválili, koho se změna dotkne a jaké důvody zazněly na obou stranách. Příliš často mám pocit, že už z první věty moderátora vím, co si mám o výsledku myslet, a přitom pořád nevím, co přesně prošlo. Výrazný soud možná přitáhne diváka snáz než pečlivý popis. Zároveň svádí novináře k tomu, aby se sám stal hlavní postavou příběhu.
Demonstrují zejména mladí lidé, studenti. Současně se z malého problému, jedné části volebního programu vítězné strany, vytváří nový program opozice. Já se ale ptám – je ten společenský problém správně pojmenován a je to skutečně problém, neměla by opozice řešit spíše problematiku zaměstnávání mladých, jejich nemožnost získat samostatné bydlení a s tím související zvýšení porodnosti?
Asi ne, nálepka „Ohrožení nebo konec demokracie“ to uzavírá. Až tu budeme My. „bude líp“. To už říkali mnozí.
Od veřejnoprávních médií čekám poctivost i tam, kde je přesný popis méně atraktivní než ostrá pointa. A od politiků čekám taková pravidla hospodaření, která bych byl ochoten svěřit do rukou i vládě, již jsem nevolil.
Mgr. Petr Volšanský, advokát